Kdo jsem a co tu vlastně dělám

Narodila jsem se koncem května 1996 v Mostě, ale žili jsme ve Snědovicích - malá vesnička v Litoměřickém kraji. Matka je uklízečka, otec nezaměstnaný, ale v mém dětství se živil jako řidič. Ani jeden z rodičů není tak úplně psychicky stabilní, takže je jasné, že své psychické problémy jsem od velké míry podědila.


Ze svého dětství si moc nepamatuju - a stejně tak si popravdě nepamatuju žádné období, kdy bych neměla psychické problémy. Už od školky jsem byla neprůbojná, přehnaně stydlivá a pamatuju si, že už ve školce mě často přepadaly intenzivní pocity smutku, toho, že nemá vůbec nic smysl a často se mi chtělo z ničeho nic brečet. To ale nikdo neřešil a když jsem to řekla, brali to jako dětský rozmar a jen řekli: “Tak si breč, jestli se přede mnou stydíš, tak můžeš jít jinam.”


Od dětství jsem byla dětmi okolo šikanovaná, neměla jsem kamarády a popravdě ani koníčky, byla jsem hrozně laxní. Zato jsem ale měla hodně velké sny - chtěla jsem být nejdřív známou spisovatelkou, pak novinářkou, chvíli i herečkou, scénáristkou, vědkyní… A těmto snům jsem věnovala všechen svůj čas. Byla jsem pořád zavřená doma, četla odborné knihy, učila se do školy a nedělala nic pořádného. Popravdě jsem ani vůbec nepomáhala doma, rodiče po mně nikdy žádnou pomoc nechtěli - dnes mám tendence jim to vyčítat, protože mě vůbec nenavykli na nějakou práci, uklízení apod. Otevřeně říkám, že jsem líná a rozmazlená :) >Na druhou stranu jsem rozmazlená opravdu jen tím, že rodiče na mě neměli vůbec žádné nároky a nechali mě růst jak dříví v lese. Otec mě i matku hodně bil, bezdůvodně nebo za úplné maličkosti, navíc jsme měli velké finanční problémy, často nebylo na jídlo, na autobus do školy, na úplně samozřejmé věci, které ostatní mají… Ale moc mě to netrápilo, jen si pamatuju, že jsem se tehdy často připadala jako oběť a dnes si to trochu vyčítám, protože nesnáším sebelítost. Asi ve 12 letech se k tomu začalo dít něco velmi zásadního, o čem jsem si donedávna myslela, že mě to nijak nepoznamenalo, ale pravděpodobně je tomu právě naopak - začala jsem být sexuálně zneužívaná, což trvalo asi dva roky. Postupem času jsem to nějak přijala a smířila se s tím, ale poslední dobou si uvědomuju, že své největší problémy mám vlastně od té doby - sociální fobii, sebenenávist, záchvatové přejídání, přehnanou uzavřenost… To jsou věci, kvůli kterým jsem skončila v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. I když, skončila… Vlastně si myslím, že spíš začala, protože mám opravdu pocit, že po dlouhé době začínám opět žít. Tenhle blog je věnovaný tomuto pokusu o změnu.


Momentálně žiju ve Štětí s matkou, strýcem a jeho přítelkyní. Mám morče. Mám pracovní neschopnost, ale od září se chci vrátit na gymnázium, kam bych šla do třetího ročníku a chci ho dostudovat. Po něm chci jít studovat psychologii - je to velmi náročný cíl, ale moc po tom toužím a budu tomu obětovat hodně úsilí. Snažím se nějak resocializovat, zhubnout, začít poctivě navštěvovat lékaře, které jsem dlouho zanedbávala, najít si přátele a koníčky, časem se snad i odstěhovat. Prostě začít žít plnohodnotný život.
x



A na tomto blogu mou cestu můžete sledovat. :)